nov
Projekt nov zve všechny k hostině. Podávat se bude dlouho tažený vývar strachů, síly a odvahy. Přijetí a sdílení. Do hrnce musíme přihodit všichni trochu svého strachu, trochu svého přesvědčení a než si stihneme uvědomit, co jsme tam všechno naházeli, vaříme se celí. Nazí. Ve tmě. V tichu.
Projekt se volně inspiruje knihou Ondřeje Pivody Liščí žena: mýty a legendy sibiřských národů (Dauphin, 2018). Právě Sibiře se kriticky dotýkají současná ekologická témata jako je drastická přeměna krajiny a zánik druhů, ale i lidských kultur. Současná společnost hledá řešení momentální globální krize v politickém či environmentálním aktivismu. Tvůrci projektu nov se rozhodli pátrat po odpovědi u kořenů – v původních mýtech přírodních národů a slovesné tradici, jež nás mohou zavést hluboko pod povrch racionálního.
Autoři: Martina Dobiášová – Aneta Fodorová
volně na motivy knihy Liščí žena: mýty a legendy sibiřských národů Ondřeje Pivody
Režie: Martina Dobiášová
Dramaturgie: Aneta Fodorová
Režijní a dramaturgická supervize: Vojtěch Bárta
Scénografie a kostýmy: Matěj Sýkora, Jana Hauskrechtová a kol.
Odborná konzultace: Juliana Höschlová
Zvuk: Michal Kindernay
Audiovizuální zpracování: Michal Kindernay, Dominik Žižka
Grafika: Rozálie Vašíčková
Foto: Veronika Poslední
Produkce: Barbora Fremlová
Hrají: Žofie Blechová, Jana Hauskrechtová, Marta Vítů
Premiéra 25. září 2020 / 20.00
v Libeňské synagoze na Palmovce
Projekt vznikl díky podpoře Ministerstva kultury ČR a Státního fondu kultury ČR. Celoroční činnost Chemického divadla je podpořena grantem Magistrátu Hlavního města Prahy. Děkujeme též organizaci Nová síť za podporu a poskytnutí prostoru ke zkoušení.
místo
Vstup, chceš-li.
Spočiň, chceš-li.
Feel free to do anything.
Dělej pouze to, co chceš a získáš zrovna tolik, kolik chceš a potřebuješ.
Participativní projekt vznikl v roce 2019 za účelem hledání nástrojů pro zapojování publika do kreativního procesu. V průběhu tvorby jsme spolupracovali s nejrůznějšími sociálními skupinami od prodejců Nového prostoru po studenty gymnázií. Současná podoba projektu vznikla na rezidenci zastřešené Centrem choreografického rozvoje SE.S.TA na zámku Žďár nad Sázavou. Součástí projektu
je také dokumentace a archivace proměny prostoru a otisků účastníků v podobě autorizovaných výpovědí, ať už verbálních, či vizuálních.
„Spustila jsem folie z okna, chtěla jsem ten prostor zvětšit. Chtěla jsem, aby ty igelity šustily, aby ta
místnost dejchala.“
„Hledala jsem nejlepší úhel, ze kterýho to pozorovat.“
nomo
dramaturgická koncepce a režie: Martina Dobiášová, Aneta Fodorová
Set & light design: Michal Kindernay
Hrají: Žofie Blechová, Jiří Kniha, Jan Holík
Je ticho. Optické houby mlčí. Vlnobití záření ustalo. Bod nula. Karanténa naruby. Ahoj hmate, čichu, chuti. Ahoj moje tělo. Čas nabývá nového rozměru.
Nikdo mě nevaroval. Je mi zima. Chci se ohřát o rozžhavenou plochu lajky proudícího telefonu. Modré světlo, kokain mých očí. Prázdné ruce. Nesdílená realita neexistuje. Věčné letadlo. Prožívat vlastní internetový pohřeb, na kterém nikdo není. Nechci být svědkem lidského velkého třesku. Jsem jediný svědek. Jediný svěděk usvědčený z neschopnosti přežít bez pavoučí matky sítě.
Multimediální instalace s performativními prvky (Blechová, Kniha) představuje prostor, v němž jsou zpřetrhány veškeré formy spojení s okolním světem pomocí moderních technologií. Je to místo, kde jsme sami. Nevíme, jak dlouho to bude trvat, ani co se tu bude dít.
Blechová a Kniha jsou jediní v tomto prostoru, kteří tu “už byli”. Jejich herecké akce vychází z důkladného výzkumu a herecké přípravy a jejich vlastním kontaktem s tématem ztráty spojení (ať už se světem či se sebou samým)
Nástroje se staly součástí člověka už s vynálezem pazourku. Expanze lidského myšlení a úsilí do světa kolem nás probíhá už minimálně dvěstě tisíc let. Materiál ale také proniká do nás. Do lidských těl v podobě umělých kloubů, nejrůznějších čipů či drenů a do lidských myslí v podobě radiace, elektromagnetického vlnění a závislosti na námi vytvořených výdobytcích. Říká se, že člověk je člověkem díky technice. Homo technicus. Díky rozvoji techniky, potažmo vědy člověk poznává svět a sám sebe. Součástí tohoto poznání je také člověku tolik vlastní sebereflexe.
V projektu NOMO (z angl. Nomophobia - závislost na mobilním telefonu a mobilním připojení) reflektuje míru a povahu naší vazby na tuto technologii. Pracuje s premisou, že závislost (ať už jakákoliv) přináší ztrátu svobody.
Nehodnotí, ukazuje. Instalace vytváří reflexní vrstvu našeho vztahu s obrazovkou. Ptá se, jak by se člověk cítil, kdyby ho neměl. Jakému pocitu se tento stav podobá? Ptá se, co nám tato symbióza dává a co nám bere a do jaké míry jsme si tohoto obchodu vědomi.
resposibility
Multimediání participativní instalace
Co můžeme získat z prostoru sdílené excitace? Přícházíme v takovém prostoru o něco? Souvisí kontrola vždy s pocitem zodpovědnosti? Můžeme vytvářet svět a zároveň být v daný moment jeho součástí? Co můžeme zažít pouze, když jsme sami a co jedině s ostatními?
Cílem instalace je zprostředkovat účastníkům vědomý prožitek dvou základních lidských stavů - samoty a spolubytí. Cestou k tomuto prožitku je pozvání účastníků do prostoru performativní plochy a dvou uzavřených kójí, v nichž se nachází jednoduše ovladatelný světelný a zvukový pult. Účastníci jsou pozváni k regulaci zvuku a světla na performativní ploše a však pouze v případě, jsou-li v kóji sami. Účastníci tak mohou zakusit působení zvuků a světel na performativní ploše ve spolubytí s ostatními účastníky, ale zakouší zároveň pocit zodpovědnosti za naladění performativní plochy v případě, že se rozhodnou strávit nějaký čas za ovládacími pulty.
Výstupem instalace bude webová stránka, kam se budou automaticky odesílat data zobrazující reakce účastníků na světelné a zvukové změny. V případě zájmu účastníků bude také možné na webových stránkách najít jejich zkušenost s prostorem v podobě, kterou si sami vyberou.
koncepce a režie: Aneta Fodorová
lightdesign: Michal Hor Horáček
sounddesign: Roberto Rettura
third // space & Effetto Larsen
